„1918“ Perspektivy let 1939–1960 – Znovuzískání zničených státních celků a nevyvážené historické vzpomínání

Během války Rakousko nevytvořilo žádný politický orgán, který by byl srovnatelný s československou exilovou vládou, mělo ale štestí, že bez svého přímého přičinění, bylo v Moskevké deklaraci z roku 1943, označeno za první oběť nacistického Německa, čímž byl otevřen politický prostor pro dobu po válce. Rakouští politici poté nevyčekávali na ukončení války, ale vyhlásili již 27. dubna 1945 znovuzaložení Rakouské republiky. Karl Renner byl znovu rozhodujícím politickým činitelem, čímž mu připadá velká pocta dvojitého zakladatele republiky, která je jen zamlžena jeho oportunistickým komentářem o Anschlussu. Preferováním ústavy z roku 1920 podtrhoval koaliční začátek republiky. Brzy nato, po nátlaku ÖVP, podporované Adolfem Schärferem (SPÖ), byla přijata ústava z roku 1929 v jejím posledním znění z roku 1933/34.

Rozpory, které před rokem 1938, respektivě před 1934, znemožnovaly spolupráci sociálních demokratů a křesťansko sociální strany, se po válce znovu objevily i ve vztahu SPÖ a ÖVP. Obě strany se nemohly shodnout na vhodném státním svátku, což souviselo s obsazením země a pocity části obyvatel, kteří osvobození viděli jako porážku. Ve Vídni, která byla sociálně demokraticky řízená, byl zaveden 13. dubna Svátek osvobození. Se zvyšující se nespokojeností, s dlouho trvající dobou obsazení, přestal tento svátek seznávat pozitivní konotace. Proti tomu byl den znovuzískání suverenity vnímán jako „osvobození“ o to více a již 1956 se 26. říjen slavil jako „Den vlajky“. Tímto mělo být připomínáno příjmutí zákona o neutralitě jako prvního právního aktu znovu suvereního státu, ale v lidovém podvědomí zakotvil 25. říjen 1955 a sním spojený odchod posledního cizího vojáka z rakouského území. Po velkokoaličních vyjednáváních se Den vlajky stal v roce 1965 státním svátkem. 12. listopad, jako den založení státu, který byl obnoven ve stejných hranicích jako roku 1918 a v téže státní podobě jako 1945, nehrál v rakouském svátkovém kalendáři žádnou roli. Den založení repuliky byl oběmi velkými stranami slaven 1945 a ještě jednou k 30. výročí 1948, přičemž ÖVP si s „1918“ spojovala hlavně zánik monarchie, na jejíž tradice se odvolávala. Čím více se ÖVP od vzniku republiky vzdalovala, tím více jí mohla SPÖ reklamovat pro sebe, což znemožnovalo celorepublikový politický konsens ohledně oslav roku 1918. Poté co ÖVP zabránila v roce 1958 celostátním oslavám, byl 12. listopad slaven na půdě zemských rad společně SPÖ, KPÖ a FPÖ, přičemž KPÖ chápala „1918“ jako „zrazenou revoluci“.

I Československo se v roce 1945 znovu proklamovalo republikou. Otázka státní a vládní formy byla ale vytlačena národní otázkou do pozadí. V roce 1918 kolísala představa o podobě státu mezi centrální formou s československým státním lidem a kantonizací podle Švýcarska, při kterém by všechny jazykové skupiny měly stejná práva. Po roce 1945 přestaly být na národnostní menšiny brány jakékoliv ohledy. Co možná nejkompletnější vysídlení německé menšiny bylo již behěm války s podporpu spojenců rozhodnuto a stalo se důležitou politickou kartou znovuvznikajícího státu, ve kterém po ztrátě Zakarpatské Ukrajiny jeho národnostní pestrost byla ještě redukována, čímž se Češi a Slováci mohli plně soustředit na vztahy vůči sobě a na československý nacionalismus bez ohledu na ostatní. Tento národnostní kocept nebyl po únorovém komunistickém puči 1948 pozměněn. Nicméně byl vznik státu kvůli ideologicko-mezinárodnímu zapojení režimu do sovětského bloku přeinterpretován a jeho republikánsko-demokratický charakter přestal hrát roli. V tomto kontextu se Velká říjnová socialistická revoluce stala pro komunisty hlavní událostí začátku 20. století, od které odvozovali, ve velmi odvážné interpretaci, i vznik československého státu. Přesto zůstal 28. říjen konstantou státního kalendáře, krátkodobě zakázán, později trpěn a od roku 1988 opět oficiálním státním svátkem, ovšem v rámci komunistického narativu spojeném s zestátňovacím dekretem (19. května sepsán, 24. října ratifikován) a po roce 1968 federalizací republiky.