Měnící se perspektivy na založení Rakouska a Československa v meziválečném období
Po zdařilé konsolidaci nových států se staly události v době zakládání součástí kolektivní paměti. Tyto události byly ze stranicko-politických důvodů a také v důsledku krizových období často odlišně vyprávěny, naposledy v době zničení obou států narodně socialistickou agresí.
Login
V Československu bylo viděno založení státu, až do konce jeho existence 1938/39, pozitivně. Dokonce i během hospodářských a politických krizí nebyla existence republiky zpochybňována.
Details
Víjimky tvořily menšiny, které byly 1918 přiřazeny k Československu bez toho, aniž si to přály. Vedle Maďarů, Poláků a dalších, tvořili „Němci“ nějvětší skupinu, ve které se nacházelo mnoho přesvědšených „Rakušanů“. Vztah této skupiny byl diferencovaný. Nejdříve většina z nich stát 1918/20 neuznávala a nepodílela se na státotvorných institucích, později ale vytvořila stranickou strukturu, která se většinově do československých vlád zapojovala a snažila se v rámci aktivistické politiky zlepšovat podmínky menšin. Tento aktivismus sahal od pragmatického prosazování co nejlepších podmínek pro svoji skupinu až po se ztotožnění s Československou republikou ve smyslu národního porozumění. Toto mělo zabránit zneužívání československých „Němců“ Hitlerovským Německem.
Gustav Hacker, jako předseda německých agrárníků, vyžadoval v roce 1937 zachování smíru v Československu formou národního vyrovnání.
Wenzel Jaksch byl vůdcem německo-nacionalistického křídla v rámci sudetoněmecké sociální demokracie. Podtrhoval národní požadavky a zasazoval se o získání autonomie pro německy osídlené oblasti. Zároveň ale hledal možnosti spolupráce s Čechy a varoval před Hitlerem.
Pragmatický Aktivismus v bilinguálním rozhovoru mezi Wenzlem Jakschem, Janem Kaprasem a Janem Blahoslavem Kozákem.
Jan Antonín Baťa o vodních cestách (1934). Hospodářská infrastruktura Československého státu. Podnikatelské zájmy a politika.
Jan Baťa vystavěl v meziválečném období obrovské průmyslové impérium vycházejíc z produkce bot a vystavěl i celou řadu modelových měst. Svými kapitalistickými představami působil na politickou elitu a všeobecnou veřejnost. V roce 1934 vyžadoval vybudování lepší infrastruktury, čímž měla být oslavena republika a zmenšena nezaměstnanost.
Konflikt o podobu hymny přetrvával celou meziválečnou dobu. Po málo úspěšné hymně Renera a Kienzla Hymne von Staatskanzler Renner und Wilhelm Kienzl.
Vzniklo několik hymnů k Haydnovské melodii staré císařské hymny jako například hymna německo-nacionalistického kněze Ottokara Kerstocka (zemřel 1928) Seid gesegnet ohne Ende. Toto několikanásobné použití vedlo prý k tomu, že večer před Anschlussem a odstoupením Schuschnigga, 11.března 1938, lidé shromáždění před operou ve Vídni zpívali ke stejné melodii různé texty, podle politické orientace. Hymnu monarchie, Kerstockovu hymnu a „Německou“ (hymnu Výmarské republiky a NS-státu.
Určitý negativismus a pesimismus vůči novému státu, který byl více spojován se ztrátou než s novým začátkem, se udržel několik let i v populární hudbě, jako například v písni Hermanna Leopoldi a Fritz Löhner Beda.
Vídeň, umírající pohádkové město 1922.
Pro Antona Kuha představovalo založení republiky Německé Rakousko hluboký pramen absurdního humoru.
Prorocký novoroční projev opilce z roku 1913, o konci války a založení republiky. Novoroční perspektiva Antona Kuha. 1. leden 1925.
1928 přednesl Karl Renner předvolební proslov na przidentský úřad (prezidenta volil ještě parlament, teprve změnou ústavy v roce 1929 byl prezident volen přímo lidem), v němž podtrhoval úspěchy jím vedené koaliční vlády sociálních demokratů a křesťansko sociální strany, v letech 1918-1920.
Rakousko trpělo po rozpadu koalice sociálních demoktatů a křesťansko sociální strany v červnu 1920, vyostřenou politickou polarizací, která spoluvytvářela pohled na založení republiky. Sociální demokraté viděli republiku pozitivně, což souviselo s úspěchy SDAP jako vůdčí strany koalice, která sloužila celému obyvatelstvu. Ovšem byla tato pragmatická politika, zastupovaná Karlem Rennerem, zpochybňována mocným „levým“ křídlem pod vedením Otto Bauera. Jeho sociálně-revoluční programatika přispívala k polarizaci politické scény a skončila rozpuštěním parlamentu křesťansko sociálním politikem Engelbertem Dollfußem. Kromě toho žádali sociální demokraté vehementněji než křesťanští socialisté připojení k Německu a tohoto programového bodu se vzdali teprve po převzení moci národními socialisty v roce 1933.
Křesťansko sociální strana nechtěla založení republiky slavit, a to ani v době, kdy tuto státní formu uznávala. Na založení republiky se podílela jen z pragmatických důvodů a možnosti politického spoluvytváření. Jejich patriotismus nepodtrhoval republiku, ale lid, zemi a jeho tradice v rámci širší historické perspektivy, včetně monarchie a propojení s křesťanskou vírou. Tuto politiku reprezentovali klerikální politici jako Ignaz Seipel, který viděl nebezpečí „bolševistické“, socialistické třídní diktatury. V klerikálně fašistickém státě profilovali křesťansko sociální politici rakouský patriotismus kromě toho proti nacistickému Německu a rakouským národním socialistům, čímž obhajovali vlastní autoritativní režim. 1934 byl 12. listopad, jako státní svátek, vyměněn za 1. květen, den prohlášení nové autoritativní ústavy. Tímto byl zároveň přebarven hlavní svátek sociální demokracie, Den práce.
Kurt Schuschnigg obhajuje, během svého projevu před grémiem společenství národů, v roce 1934, zavedení autoritativního režimu, nutným sesazením „extrémní parlamentární demokracie“, která vznikla po rozpadu monarchie. Kocept první republiky byl tímto diskutován, jelikož Schuchnigg parlamentní demokracii jako takovou neodmítá všeobecně, ale snaží se o objektivní posouzení vývoje.
Theodor Innitzer, v této době zrovna dva měsíce vídeňský arcibiskup (kardinálem se stal v roce 1933), měl k příležitosti státního svátku v roce 1932 rozhlasový projev, ve kterém mluvil všeobecně o vlasti, politické svornosti, lásce k bližnímu a lásce vlastenecké. Ani slovem se nezmínil o republice a jejím založení, místo toho mluvil o „německém lidu v Říši a Rakousku“.
Alexander Lemet-Holenia napsal 1934, v době kdy autoritativní režim znovu zařadil monarchii do centra národní paměti a tímto se snažil republiku dostat v zapomění, román „die Standarde“ o posledních dnech monarchie. Vykreslený svět se zde prezentuje velmi barevně, ale zároveň nedosažitelně. Kniha nepodporuje stavovský režim, i když i ten se silně orientoval na odkaz monarchie. Aristokratický kancléř Kurt Schuschnigg se zřejmě necítil touto knihou obzvláště dotčen, když ji četl v době svého věznění.
Ve stejné době – po převzetí moci v Německu národními socialisty – rostl tlak na větší autonomii, respektivně separaci, německy mluvících území Čech, Moravy a Slezska, organizován Sudetoněmeckou frontou, od roku 1935 Sudetoněmeckou stranou. Od roku 1937, kdy se SdP programově dostala pod vedení NSDAP, byla druhou nejsilnější politickou stranou Československa. „Sudetská krize“ skončila v září 1938 podepsáním Mnichovské dohody a s tím spojeným obsazením převážně německy osídleného území Československa Hitlerovským Německem. „Druhá Československá republika“ existovala jen půl roku než byl anektován zbytek Čech a Moravy Hitlerovskou armádou, kde byl založen „Protekrorát“ Čechy a Morava a ze Slovenska se stal Hitlerovský satelitní stát. Je zajímavé, že ještě i této době zničeného státu byly opatrné odkazy na státní svátek založení republiky možné.
„Jak má být 28. říjen slaven?“ se ptá, během krizové situace v zemi, která je ohrožována Hitlerem a vnitřními neshodami, prior Strahovského kláštera Dr. Závoral. Snaží se, v tento okamžik smutku, po smrti T.G. Masaryka, o národní sepjetí, do kterého tímto zapojuje i římsko-katolickou církev, která dlouhou doby byla brána za pro-habsburskou.
Již půl roku před podepsáním Mnichovské dohody zmizelo Rakousko jako první stát kvůli Hitlerovské expansi z mapy Evropy. Program Národních socialistů delegitimoval mírový řád, který vznikl po konci První světové války. Tímto se zpevnilo pojetí meziválečného Rakouska jako „Státu proti vůli obyvatel“, což byl také titul knihy Reinholda Lorenze, kterou zvěřejnil po slavnostním provedení Anschlussu v roce 1940. Tato perspektiva byla nekriticky přebírána v knize Helmuta Andicze „Stát, který nikdo nechtěl“ z roku 1962.
text: Georg Traska, překlad: Birgit Stransky, Mojmir Stransky
V roce 1918 vzniklý rakouský stát, byl Adolfem Hitlerem vyobrazován jako umělý a života neschopný konstrukt, který obyvatelstvu byl proti jejich vůli vnucen zvenčí vítěznými mocnostmi.
