1918–1922: Zakládání republik: Rakousko a Československo
V roce 1918 byly na území rozpadlé monarchie založeny v poměrně rychlém sledu nové státy. V první línii šlo o to, vytvořit jasné územní rozdělení a to ještě před začátkem mírových jednání, během kterých vítězné velmoci jednaly o poválečném uspořádání Evropy.
Login
Z obou hlavních měst se dochovalo relativně velké množství filmového materiálu k prvním dnům založení republik. Z Vídně to jsou převážně neinscenované pouliční scény, ve kterých jsou politické konotace jen částečně čitelné, avšak vlastní akt vyhlášení republiky se filmově nedochoval. Na druhé straně ukazují nahrávky z Prahy, které jsou prokládány anglickými titulkami a vysvětlovány, slavící masy lidí při různých politických aktech, jejichž význam je orchestrován velkým počtem česko-slovenských, slovanských a internationálních emblémů, obrazů a krojů. Tento kontrast je zesílen různorodým typem nahrávek, ukazuje ale diametrálně odlišné pojetí založení republiky. Slavící Praha, která byla proměněna na živě slavící obrazy, proti Vídni, která je sice také plná mas lidí, ale pro tyto je další vývoj nejasný.
Details
12. listopadu 1918 byla ve Vídni proklamována republika Německé Rakousko. Tímto byla stanovena nová státní forma parlamentní demokracie. Teritorium a počet obyvatel nového státu byly definovány jen velmi nejasně. Stejně jako u ostatních, nově vzniklých států, bylo vše závislé na potvrzení na základě mírových smluv.
Proklamaci předcházelo 21. října jednání provizorního Národního shromáždění německých poslanců bývalé Říšské rady, kteří se sešli v budově dolnorakouské zemské rady. Toto shromáždění již předkreslovalo podobu budoucího státu a zavrhlo císařem Karlem 16. října představený plán přeměnit Cisleithanii na unii národů. Národní shromáždění proklamovalo republiku již 30. října, muselo ale ještě vyčkat konce války a prohlášení císaře Karla, že se zříká vlády (trůnu se zříci nechtěl). Většina poslanců chtěla Německé Rakousko, jak již samo jméno naznačuje, připojit k Německu.
Satirické fejetony, literární deníky a dodatečná autobiografická sebereflexe poukazují především na nejistotu a ambivalenci, která provázela konec války, rozklad monarchie a založení nové republiky. Co se týče symbolické roviny, tak neopomutelnou roli sehrály hudba a písně. Satiry Antona Kuha a literatura Manese Sperbera dávají proto velký prostor vojenským pouličním písním.
Jelikož hymna a státní vlajka tvoří základní symbolické vybavení státu, musela být v nové republice stará hymna s Haydnovskou melodii zrušena a nová hymna příjmuta. Hudební a operní skladatel Wilhelm Kienzl složil novou melodii, s libretem Karla Rennera. Tato hymna se ale jen velmi těžko prosazovala.
Československo vznikalo jako zcela nový stát během války a získalo jak podporu spojenců, tak i USA. Spojenci 1918 akceptovaná exilová vláda tvořila základ nového státu. Vznik legií a jejich aktivní bojová činnost na straně zemí Dohody, umožnilo Československu aktivní účast při vyjednávání mírových smluv, což centrálním mocnostem bylo znemožněno. (Většina českých a slovenských vojáků sloužila ale až do konce války v řadách c. a k. armády).
Když se na podzim roku 1918 začal rýsovat konec války a rozpad monarchie, a americký prezident Woodrow Wilson prosazoval v rámci svého 14bodového programu sebeurčení národů jako základ nového poválečného řádu, zveřejnil v USA nacházející se T.G.Masaryk deklaraci o nezávislosti Československa. Deklarace, která byla dokončena 16. Října, prezentoval T.G. Masaryk americké vládě 17. října. O den později byl dokument zveřejněn v Paříži, kde budoucí stát reprezentoval Edvard Beneš. 28. října byla Československá republika vyhlášena v Praze, načež 30. října vyhlásili v Turčianskom Svatom Martine slovenští političtí zástupci tomuto projektu podporu.
Československá cesta k vyhlášení státu byla sice přímější než ta rakouská, ale nebyla méně komplikovaná. V tomto kontextu je zajímavou otázkou, kde republika vznikla. Bylo to ve Vídni, USA nebo v Ženevě? Jak dalece se byla tato různá centra schopna koordinovat? Nakonec byla republika vyhlášena v Praze.
„Stalo se 26. října 1918.“ AF00542/14
Hádka o podobu hymny v Československu nevznikla. Text je natolik apolitický, že to v tomto případě snad ani nebylo možné.
Oba nově založené státy si byly podobné ve své státní a vládní formě: moderní parlamentní republiky s všeobecným rovným volebním právem (i pro ženy), moderními zákony pro menšiny, sociálním zákonodárstvím, pracovními zákony, zrušením privilegií šlechty, ale i promyšleným ústavním zákonodárstvím. To vše po partielních zkušenostech s parlamentarismem od roku 1861 a částečném zachování zakladních rakouských zákonů z roku 1867. Nová historiografie se těmto kontinuitám, které se vyvíjely bez ohledu na strukturu obyvatelstva či politických stran v rámci rozpadu monarchie a vzniku nových států, věnuje stále častěji.
V otázce teritoriální přináležitosti hraničních území Čech, Moravy a Slezska zastávaly Československo a Německé Rakousko odlišné názory. Československo zde prosazovalo historické právo přináležitosti těchto území k zemím Koruny české, přičemž v případě Slovenska a Zakarpatské Ukrajiny tato argumentace možná nebyla. Německé Rakousko a s ním převážně německy mluvící obyvatelstvo těchto území, se odvolávalo na Wilsonovské sebeurčení národů. Plán zřízení Československa ale sahal časově před zveřejnění 14 bodů Wilsona a tak byl zřízen nový mírový řád pod taktovkou vítězů. Snahy Německo Rakouské vlády se co nejvíce distancovat od vlády právě zanikajícího Rakouska-Uherska zde nepomohly. Německo Rakousko se tedy stalo přesto poraženým státem, kterému bylo zakázáno jak používání jména Německé Rakousko, tak i připojení (Anschluss) k Německu. Navzdory svým požadavkům ztratilo Rakousko Jižní Tyrolsko ve prospěch Itálie, části Korutan a Štýrska ve prospěch Království Srbů, Chorvatů a Slovinců a všechny německy mluvící regiony Čech, Moravy a Slezska, včetně posunutí hranic v prospěch Československa (Gmünd/České Velenice, Feldsberg/Valtice). V roce 1921 získalo Rakousko, což byla poslední změna hranic, Hradsko (Burgenland).
V prvotní fázi republiky v Rakousku politicky dominovala Sociální demokracie, i když vláda byla složena z koalice všech tří v parlamentu zastoupených stran: Sociálni demokracie, Křesťansko-sociální strany a strany Velko-Německé. Sociální demokraté byli na přechod na parlamentní demokracii nejlépe připraveni. V rámci této státní formy byli schopní prosadit svůj sociální program a jako jediní integrovali radikálně-levicové sily. Podepsání mírové smlouvy v St. Germain v září 1919 a přijmutí ústavního zákona byly centrálními body úspěšné koaliční spolupráce, které státu daly solidní základy.
Stranická různorodost, ve které se promítaly narodnostní a polittické zájmy byla typická pro vnitropolitickou situaci Československa. Přesto převažoval republikánský státní patriotismus, který byl rozšířen ve velké většině obyvatelstva a postupně se stal centrálním elementem kolektivní identity.
text: Georg Traska, překlad: Birgit Stransky, Mojmir Stransky
